Iniciátor projektu
Partneři projektu
Iniciátor projektu
Partneři projektu
Sociální znevýhodnění dětí se právě teď dostává výrazněji do školské praxe. Ministerstvo školství 9. června představilo metodiku, podle které budou moci od září 2026 základní školy s vyšším počtem sociálně znevýhodněných žáků čerpat další peníze na sociálního pedagoga nebo přímou podporu konkrétních dětí. Nová analýza projektu Neviditelní ale ukazuje, že problém je širší a netýká se jen vybraných škol a nejohroženějších lokalit. V České republice vyrůstá zhruba 300 tisíc dětí, které si z rodiny nesou znevýhodnění ovlivňující jejich vzdělání, budoucí práci i příjmy. Každý rok vstupuje do dospělosti odhadem 5 855 mladých lidí, u nichž se znevýhodněné prostředí promítá do nižšího vzdělání. Státní náklady tohoto nechtěného dědictví vyčíslilo Centrum ekonomických a tržních analýz na 374,1 milionu korun ročně.
Nová metodika Ministerstva školství reaguje na problém, který školy v praxi vidí. Sociální znevýhodnění se u dětí neprojevuje jen doma, ale také ve třídě, v docházce, prospěchu, chování nebo účasti na školních aktivitách. Peníze na sociálního pedagoga a přímou podporu konkrétních žáků mohou školám pomoci zachytit děti, které by jinak zůstaly mimo systém pomoci. Analýza projektu Neviditelní a Centra ekonomických a tržních analýz ale ukazuje, že nejde jen o problém vybraných škol s vysokou koncentrací znevýhodněných žáků. V České republice vyrůstá zhruba 300 tisíc dětí, které si z rodiny nesou znevýhodnění ovlivňující jejich vzdělání, budoucí práci i příjmy. Část z nich žije v nejohroženějších regionech, část ale chodí do běžných škol v obcích, menších městech nebo v zázemí velkých aglomerací. Právě tam může být znevýhodnění méně viditelné, a proto se také hůře zachytává.
Znevýhodnění se přitom na děti nepřenáší jednou cestou, ale kombinací několika faktorů, které analýzy CETA popisují. V rodinách se často potkávají nízké příjmy, finanční nejistota, dluhy, stres, horší dostupnost bydlení, ale i nižší vzdělání rodičů, slabší podpora vzdělávání a menší možnosti dítě rozvíjet. Tyto vlivy se navzájem posilují. Dítě pak nevstupuje do školy ani do dospělosti ze stejné startovní pozice jako jeho vrstevníci, obdobně jako jeho rodiče.„V Česku jde zhruba o 300 tisíc dětí do 17 let, které vyrůstají v domácnostech ohrožených sociálním vyloučením nebo chudobou. Ta se přitom nepřenáší náhodně, ale systematicky z generace na generaci,“ říká Fantaa doplňuje: „Tyto děti ale nejsou jen problémem ojedinělých rodin. Pro jejich vysoké zastoupení v dětské populaci jsou tématem celé společnosti.“
Nerovnost dětí hned na startu jejich života projekt Neviditelní popisuje jako mezigenerační přenos neviditelnosti, kdy si dítě do života přenáší jak tíživou ekonomickou situaci rodiny, tak také horší přístup ke vzdělávání, slabší sociální vazby s vrstevníky, nižší ambice, méně příležitostí, ale i nedůvěru v efektivní pomoc. „Projekt Neviditelní se doposud zabýval hlavně potížemi dospělých. Neviditelnost ale často nezačíná až v dospělosti. Řada lidí se s neviditelností pro státní systém podpory rodí, zvláště v prostředí, kde se každá koruna obrátí v ruce dvakrát, kde rodiče řeší, jak vyjít do výplaty, jak a kde bydlet nebo pracovat. A kde na rozvoj dítěte jednoduše nejsou schopnosti, čas, peníze nebo energie. Pokud dětem dokážeme pomoci včas, dáme jim šanci zbavit se neviditelného dědictví a mít lepší budoucnost, než měli jejich rodiče,“ říká Jana Pikardová, manažerka projektu Neviditelní a tisková mluvčí společnosti Provident, iniciátora projektu.
„Mezigenerační přenos chudoby není náhoda, ani individuální selhání. Jde o kombinaci několika faktorů, které společným působením dítě uzamykají v kruhu, z něhož se bez cizí pomoci jen těžko dostává,“ upřesňuje Fanta. To potvrzuje i maminka Martina ze Žatecka, která vychovala dceru a syna: „Vyrůstala jsem v rodině se špatnou sociální situací, kde téměř nic nefungovalo. Oblečení jsme měli po příbuzných, na školní výlety se nejezdilo, nedostudovala jsem ani střední školu. Přála jsem si, aby tohle mé děti nezažily. Po rozvodu jsem měla tři zaměstnání, ale o to méně společného času s dětmi. Když syn nastoupil do první třídy, všechno se zhroutilo a my neměli ani na základní potraviny, nebo cestu do školy. Nakonec nám pomohla organizace Fandi mámám, sama bych to nezvládla,“ popisuje maminka.
Neviditelné dědictví však nekončí u dítěte ani jeho rodiny. Pokud se znevýhodnění nepodaří zachytit včas, může se promítnout do nižšího vzdělání, horšího uplatnění na trhu práce a nižších příjmů v dospělosti. Podle výpočtu CETA každý rok vstupuje do dospělosti přibližně 5 855 mladých lidí, u nichž nižší vzdělání souvisí se znevýhodněným prostředím. Státní náklady u této skupiny mladých lidí dosahují 374,1 milionu korun ročně. Téma proto není jen otázkou sociální politiky nebo školství. Dotýká se budoucí vzdělanosti, pracovního trhu, příjmů domácností i veřejných rozpočtů. Každý rok, kdy se část dětí nepodaří zachytit včas, znamená další mladé lidi, kteří si do dospělosti nesou podobný hendikep jako jejich rodiče.
Právě školní prostředí často ukáže problém dřív, než se z něj stane neúspěch, izolace nebo předčasný odchod ze vzdělávání. Chybějící pomůcky, absence, horší prospěch, neúčast na školních akcích nebo náročné chování nemusí být projevem nezájmu dítěte. Mohou být signálem, že rodina jede na hraně a dítě potřebuje podporu. Vedle systémových nástrojů proto bude důležité i to, jak dokážou reagovat jednotlivé školy a jejich okolí. Příkladem je ZŠ a MŠ Líšnice ve Středočeském kraji, která si pro podporu dětí vytvořila vlastní sociální fond. Detailněji ukazuje, že konkrétní pomoc může vznikat i přímo v komunitě kolem školy, zvláště tam, kde znevýhodnění není na první pohled koncentrované nebo kam cílená podpora nemusí vždy dosáhnout.
Nová podpora škol je důležitý krok. Sama o sobě však nevyřeší všechny situace, ve kterých se děti se znevýhodněním ocitají. Analýza Neviditelných i zkušenosti zapojených organizací ukazují, že účinná pomoc musí spojit data, školní praxi, poradenství, sociální služby, neziskový sektor i aktivitu samotných rodin. Klíčové je, aby se pomoc dostala k dítěti dřív, než se znevýhodnění promění ve školní selhání, sociální vyloučení nebo další generaci neviditelných. Proto projekt Neviditelní otevírá téma neviditelného dědictví jako problém, který začíná v dětství, ale jeho důsledky nese celá společnost.
CETA v analýze popisuje, jak silně rodinné zázemí ovlivňuje vzdělávací dráhu dítěte a pozdější uplatnění na trhu práce.
Klub svobodných matek přidává praktický pohled na život samoživitelů, u nichž se nedostatek peněz promítá do školních výletů, kroužků, zdraví i sociálních vazeb dítěte.
Asociace občanských poraden upozorňuje na dluhy a exekuce, které v rodinách vytvářejí dlouhodobý stres a v některých případech zatěžují mladé lidi už na začátku dospělosti.
Organizace SOFA pak ukazuje, že škola může být jedním z prvních míst, kde se znevýhodnění dítěte podaří včas rozpoznat.
Detailní pohled odborníků:
Jak se Neviditelnost přenáší z rodičů na děti a co s tím
Podle dat Eurostatu (2025) je v ČR chudobou nebo sociálním vyloučením ohroženo 15,4 % dětí, jedná se o třetí nejnižší míru v EU. „Za průměrem se však skrývá propastná míra ohrožení chudobou u dětí vzdělaných a méně vzdělaných rodičů, která dosahuje 70,4procentního bodu. Tato hodnota je naopak třetí nejvyšší v EU,“ vysvětluje Michael Fanta, hlavní analytik Centra ekonomických a tržních analýz (CETA). Zatímco děti vysokoškoláků jsou chudobou ohrožené spíše výjimečně (5,9 %), u dětí rodičů bez maturity se riziko dramaticky zvyšuje (76,3 %). Budoucnost příští generace Čechů proto ovlivňuje ve velké míře to, do jak vzdělané rodiny se narodí.
Mezinárodní šetření PISA (2022) ukazuje, že čeští žáci z nejbohatších rodin dosahují v matematice v průměru o 116 bodů více než žáci z nejchudších rodin. „Tento rozdíl je osmý největší ze 79 hodnocených zemí. Nejde přitom jen o známky. Dítě ze znevýhodněné rodiny má často menší podporu při výběru školy, méně možností doučování, horší přístup ke kroužkům nebo menší motivaci pokračovat ve vzdělávání,“ vysvětluje Fanta. Pokud zvítězí potřeba příjmu, šestina mladých lidí raději ukončí střední školu dříve, aby mohli co nejrychleji začít vydělávat. Podle PAQ Research v některých mikroregionech nedokončí desetina dětí ani základní školu, ačkoli celostátní průměr jsou 3 %. Větší objem dětí přitom selhává v oblastech, kde je více rodičů v exekuci a kde je koncentrovaná také bytová nouze. Index sociálního vyloučení z roku 2024 určil počet takto ohrožených obcí na 578.
Významným kanálem mezigeneračního přenosu znevýhodnění jsou i dluhy a exekuce. Ty v rodinách vytvářejí nejistotu, stres a tlak, který se přenáší do rodinného fungování a podpory dítěte. Rodiče řešící kritickou finanční situaci nemají tolik prostoru pro vzdělávací či sociální rozvoj dítěte. Specifickou kapitolou jsou však také dětské dluhy. „V praxi řešíme případy, kdy jsou mladí lidé po dosažení dospělosti zatížení závazky, které vznikly už v dětství například kvůli nečinnosti rodičů. Ačkoli současná legislativa dětské dluhy výrazně omezila, stále se setkáváme se závazky, které mladým lidem narostly za dětské jízdy na černo, upomínky z knihoven, nebo za nezaplacené zdravotní pojištění po přestěhování s rodiči do zahraničí. Takový dluh s námi jedna klientka aktuálně řeší a dosahuje výše 280 000 korun. To je obrovská zátěž hned na začátku dospělého života,“ popisuje konkrétní situaci Karel Křivánek, předseda Asociace občanských poraden.
Podle CETA jsou mezigeneračním přenosem neviditelnosti nejvíce ohrožené děti samoživitelů, kde jich podle dat ČSÚ v Česku pod hranicí chudoby žije 36,3 %. Data CETA u modelového výpočtu nízkopříjmové samoživitelky s jedním dítětem stanovily zbytkovou částku po zaplacení základních potřeb na 3 192 korun měsíčně na osobu. To odpovídá zhruba 106 korunám denně, které samoživitelé mohou investovat do oblečení, dopravy, zdraví, vzdělání dítěte, volného času i úspor.
Podle Klubu svobodných matek (KSM), který s projektem Neviditelní nad tématem spolupracuje, žije v Česku přibližně 210 až 250 tisíc neúplných rodin, ve kterých vyrůstá kolem 400 tisíc dětí. Podle Dany Pavlouskové, ředitelky KSM, znamenají nízké příjmy rodiny větší zásah do života dětí, než by se na první pohled mohlo zdát. „Děti samoživitelů si často musí odepřít i to, co ostatním připadá samozřejmé: školní výlet, lyžařský kurz, adaptační pobyt, oslavu narozenin, dárek pro kamaráda, kroužek, sport, značkovou mikinu, svačinu s ovocem nebo možnost pozvat si někoho domů. To všechno si děti samoživitelů často nemohou dovolit. Bohužel ale dobře znají pocit studu, vyloučení a dojmu, že některé možnosti a sociální vazby zkrátka nejsou pro ně,“ popisuje realitu Pavlousková.
Nedostatek peněz může zasahovat i do zdraví dítěte a to, co by mělo být běžnou podporou jeho vývoje, se zkrátka musí s ohledem na rozpočet vynechat. „Děti tak často zůstávají bez brýlí, rovnátek, logopedie, zubní péče, psychologické pomoci nebo prevence, ačkoli tuto péči potřebují. Dítě tak vyrůstá v nedostatku, ale i s pocitem, že jeho potřeby mají nižší prioritu,“ doplňuje ředitelka KSM.
Horší prospěch, absence, chybějící pomůcky, neúčast na školních akcích, nebo neobvyklé chování – to vše mohou být signály, které nemusí být automaticky čtené jako nezájem či selhání dítěte, ale jako projev nedostatku, se kterým může dítěti někdo pomoci. „Škola je často první místo, kde se znevýhodnění dítěte projeví, a má obrovskou šanci ohrožení zachytit včas. Ale nesmí na to zůstat sama. Potřebuje funkční síť podpory, která propojí školu, rodinu, sociální služby, poradny a další odborníky,“ říká Martina Koplová, expertka organizace SOFA. Pomoc přitom nemusí vždy znamenat velký zásah. Někdy jde o rozhovor s rodinou, propojení rodiny se školním poradenským pracovištěm, pomoc s pomůckami, individuální podporu v doučování, nebo citlivé nastavení účasti dítěte na školních aktivitách.
„Systémová pomoc znevýhodněným dětem ve školách zatím chybí. V praxi proto záleží na každé škole, jestli problém vůbec zachytí a jak se rozhodne ho řešit. V naší škole jsme si proto před 5 lety vytvořili vlastní sociální fond. Přispívají do něj rodiče, místní dárci, podnikatelé z okolí školy i výtěžky z benefičních akcí. Díky tomu můžeme znevýhodněným dětem zaplatit školu v přírodě, plavecký kurz, výlet, stravné nebo školní pomůcky. Není to náhrada systémového řešení, ale je to konkrétní způsob, jak zabránit tomu, aby dítě zůstalo mimo kolektiv jen proto, že rodina nemá peníze,“ říká Alena Fialová, ředitelka ZŠ a MŠ Líšnice.
„Impuls k založení sociálního fondu přitom přišel od samotných dětí. Žáci druhé třídy za námi přišli s tím, že chtějí, aby s nimi na výlet mohli jet i spolužáci, kterým ho maminka nedokáže zaplatit. Tehdy jsme si uvědomili, že sociální vyloučení se ve škole neprojevuje abstraktně, ale velmi konkrétně, neúčastí na výletech, kurzech, kulturních akcích nebo společných aktivitách třídy. Když jsme začali pomoc rodinám aktivně nabízet, ukázalo se, že řada rodičů by si o ni sama neřekla ať už z neznalosti nebo ze studu, právě proto, že se cítí neviditelní. Zdaleka nejčastěji jde o matky nebo otce samoživitele, kterým dnes tento fond pomáhá,“ doplňuje Fialová. Právě včasná identifikace ohrožených dětí je podle odborníků jednou z cest, jak přenos neviditelnosti přerušit.
Nižší vzdělání dětí se v dospělosti promítá do nižších výdělků, nižších odvodů do veřejných rozpočtů i do vyššího rizika nezaměstnanosti. Analýza CETA odhaduje, že každý rok do dospělosti vstupuje zhruba 5 855 lidí, kteří vyrůstali ve znevýhodněném prostředí. Rozdíly v příjmech mezi člověkem s maturitou a člověkem se středním vzděláním bez maturity činí 4 916 korun čistého měsíčně. Stát současně přichází na odvodech o 4 045 korun měsíčně. Ročně se tak dostáváme k ušlé mzdě jednotlivce ve výši 59 tisíc korun čistého a ušlým státním příjmům více než 48 tisíc korun na odvodech. Celkové roční náklady pro veřejné rozpočty u jediné kohorty mladých lidí s neviditelným znevýhodněním dosahují podle CETA přibližně 374,1 milionu korun. Celoživotní kumulativní ztráta veřejných rozpočtů za jednu kohortu pak činí přibližně 8,1 miliardy korun v současné hodnotě. A protože do dospělosti vstupuje necelých 6 tisíc znevýhodněných dětí každý rok, nejde jen o jednorázový problém.
Podle odborníků je pro znevýhodněné rodiny těžké najít správnou pomoc. Často o pomoci nevědí, stydí se, nedokáží se v systému pomoci zorientovat a v některých případech ani netuší, že by se jim mohlo vést lépe. To odpovídá také výsledkům studie CETA, z níž vyplynulo, že nárok na příspěvek na bydlení má až 80 % nejchudších rodin, ale čerpá jej jen pětina. Podle odborníků spolupracujících s projektem Neviditelní jsou pro efektivní pomoc v první řadě nutné dva kroky: prvním je aktivizovat rodiny, aby se nebály o pomoc požádat, druhým je nastavení funkčního systému pomoci, který vyžaduje spolupráci veřejného sektoru, škol, neziskových organizací i poraden. „Za klíčové považujeme posílení včasné péče a dostupného předškolního vzdělávání v ohrožených regionech, prevence předčasných odchodů ze škol, zjednodušení přístupu k sociálním dávkám a podpůrným službám, dostupné dluhové a sociální poradenství, podporu školních podpůrných profesí i větší zapojení soukromého sektoru formou mentoringu, stáží, prvních pracovních příležitostí nebo cílených programů společenské odpovědnosti,“ vyjmenovává Michael Fanta z CETA.
„Neviditelnost není osud. Kruh, ve kterém vyrůstají další generace dětí, lze přerušit. Děti nemusí po svých rodičích dědit menší šanci na úspěch. Pokud má dítě dostat skutečnou příležitost změnit svou budoucnost, musí kolem něj fungovat prostředí, které ho zachytí dřív, než začne selhávat,“ uzavírá Jana Pikardová.
