Iniciátor projektu
Partneři projektu
Iniciátor projektu
Partneři projektu
Na Malostranském náměstí se nedávno roztočilo kolo štěstí. Místo atraktivních cen však lidé „vyhráli“ nízkou penzi, práci bez odpočinku nebo nekonečné pohovory. Kampaň „Kolo (ne)štěstí“ satiricky, ale mrazivě přesně ukázala výzvy, kterým čelí čtyři přehlížené skupiny lidí v České republice v souvislosti s demografickou změnou. Kdo jsou tito „neviditelní“ lidé a proč na ně stárnutí populace doléhá nejvíce?
Scénář satirické kampaně „Kolo (ne)štěstí“, která šokovala lidi svou trpkou pointou, stál na jednoduchém principu a využil kontrast očekávání a reality. Moderátorkou byla babička s nakažlivou energií, která vyzývala lidi, aby zkusili štěstí a vyhráli atraktivní ceny. Kdo by odolal? Vzrušení však trvalo jen do té doby, než moderátorka odkryla pravou „výhru“.
Místo lákavých cen najednou účastníci „vyhráli“ skutečné problémy skupin neviditelných, na které nejvíce doléhá stárnutí populace. Mezi takovými „výhrami“ našli například nájem vyšší než důchod, měsíční dilema: jídlo nebo léky, vlastní život odložený na neurčito, cenné zkušenosti bez ocenění a marné čekání na pomocnou ruku. A co nakonec vyhráli všichni účastníci? Sendvič. Obyčejný sendvič, který symbolizuje problémy „sendvičové generace“.
Projekt Neviditelní tak důmyslně poukázal na problém narůstajících problémů čtyř skupin Neviditelných, na které demografická změna doléhá nejvýrazněji. Jsou jimi senioři, zkušení a bez práce, neformálně pečující, ale i sociální pracovníci. Stále rostoucí skupiny zranitelných osob ze stárnoucí populace, které jsou často přehlíženy a jejichž situace není státem dostatečně řešena.
Nejnovější údaje potvrzují, na co kampaň upozornila. Problém se nezlepšuje, naopak se zhoršuje. V České republice už žije 1,4 milionu „neviditelných“ lidí, jejichž situace stojí veřejnou pokladnu neuvěřitelných 279 miliard korun ročně. Jsou to lidé bez podpory a bez šance na důstojný život, jejichž počet neustále roste. Mezi nejzranitelnější skupiny neviditelných lidí, na které má největší dopad stárnutí populace, patří senioři, neformální pečovatelé, lidé ve věku 50 let a více, kteří mají potíže s hledáním zaměstnání, a sociální pracovníci.
Stárnutí populace vytváří tlak na systém, který zatím není na tento trend připravený. Ekonomické dopady neviditelnosti dosahují desítek miliard ročně. Stát přichází o příležitosti v podobě daní, odvodů i produktivity. Inflace zhoršuje situaci většiny zasažených skupin. Reálné příjmy stagnují nebo klesají, zatímco náklady rostou. Počet ohrožených osob s demografickým vývojem poroste, čímž se prohloubí také potíže skupin Senioři, Neformálně pečující, Zkušení a bez práce a Sociální pracovníci.
Jak říká Aleš Rod, ředitel CETA:
„Důsledky stárnutí společnosti nelze redukovat jen na otázku penzí. Demografická změna má mnohem širší dopady – a dotýká se i těch, kteří o seniory pečují, pracují v přetížených službách nebo kvůli věku ztrácejí místo na trhu práce. Projekt Neviditelní ukazuje, jak tyto skupiny, které jsou často přehlížené, čelí rostoucím problémům včetně těch finančních. Stát dnes přichází nejen o miliardy korun ročně, ale i o kapacity, motivaci a zdraví lidí, kteří tvoří neviditelné opěrné body naší společnosti.“
Od roku 2019 vzrostl v České republice počet seniorů ohrožených chudobou o 58 000. Jednou z nich je paní Eva. Většinu svého života strávila tím, že učila děti číst a psát. Její manžel před několika lety zemřel a ona žije sama. Dnes, po mnoha letech práce, se každý nákup stává strategickou hrou. Její důchod téměř celý spotřebuje nájemné a účty za energie.
V obchodě čelí dilematu, kterému by nikdo neměl čelit: má si tento týden koupit ovoce a kvalitní šunku, nebo má ušetřit peníze na léky na vysoký krevní tlak? Její příběh je tichým příběhem stovek tisíc seniorů, kteří nemají důstojné stáří. V roce 2024 žilo v České republice až 947 000 seniorů, kteří byli ohroženi příjmovou chudobou. Nejzranitelnější jsou ti, kteří žijí sami, bydlí v nájmu a mají nízký důchod.
Počet dlouhodobě nezaměstnaných osob starších 50 let vzrostl na téměř 111 000. Pan Jaroslav pracoval dvacet pět let jako mistr ve strojírenství. Znal každý stroj, uměl vyřešit jakýkoli problém a naučil své mladší kolegy vše, co věděl. Pak přišla „optimalizace“ a sloučení provozů. Jeho pracovní místo bylo zrušeno.
Od té doby se ocitl v bludném kruhu, který znají desítky tisíc jeho vrstevníků. Při pohovorech má pocit, že jeho zkušenosti jsou spíše na překážku. Jedna společnost naznačila, že hledá „někoho mladšího“, zatímco jiná se ho ani nezeptala na jeho zkušenosti, ale pouze na znalost nejnovějšího softwaru.
Až 62 % Čechů se domnívá, že firmy nechtějí zaměstnávat starší lidi kvůli předsudkům o nižším výkonu, slabších technických dovednostech nebo jazykových schopnostech. Kateřina Musilová ze Zlaté práce to potvrzuje: „Mnoho lidí, kteří by mohli a chtěli pracovat, dnes končí doma bez příjmu – jednoduše proto, že jsou senioři a jejich věk bohužel hraje při výběru zaměstnanců negativní roli.“
Až 800 000 lidí v České republice pravidelně pečuje o své blízké, často bez nároku na odměnu. Typickým příkladem jsou ženy středního věku. Jsou to novodobé hrdinky, jako paní Jana. Její deník je mozaikou povinností, které jí neponechávají žádný volný čas pro sebe. Ráno odvede děti do školy, pak stráví osm hodin v práci a poté spěchá za svou matkou, která potřebuje neustálou péči. Je typickou představitelkou „sendvičové generace“.
Jak říká Sarah Huikari z Opory Diakonie: „Kvůli nedostatečné systémové podpoře a pochopení ze strany zaměstnavatelů pečující osoby často výrazně omezují svou kariéru a jsou vystaveny příjmové chudobě.“
Téměř 27 000 sociálních pracovníků tvoří klíčový pilíř péče o seniory, samoživitele a lidi v krizi v naší zemi. Jednou z nich je paní Lucie, která pracuje jako terénní sociální pracovnice.
Každý den vyřizuje desítky telefonátů a navštěvuje klienty, kteří by bez její pomoci propadli sítem. Pomáhá jim žádat o příspěvky na bydlení, aby mohli platit nájem, bojuje s úřady, aby je umístili do domova pro seniory, nebo jen sedí u lůžka osamělého člověka, pro kterého je jedinou společností.
Často je psychologem, administrativní podporou a soucitným posluchačem v jedné osobě. Dělá to za plat, který ji sotva živí, a neustále bojuje s pocity frustrace kvůli nedostatku personálu a nadměrné byrokracii. Je paradoxem, že ti, kteří jsou v první linii péče a udržují systém v chodu, sami marně čekají na adekvátní uznání a podporu. Ačkoli se jejich situace podle údajů mírně zlepšuje, stále se jedná o jedno z nejvíce podceňovaných povolání.
„Kolo (ne)štěstí“ se dotočilo, ale životy těchto lidí pokračují každý den. Kampaň neupozornila na čtyři samostatné problémy. Ukázala čtyři propojené části jedné velké krize, kterou již nemůžeme ignorovat. Dobrou zprávou je, že řešení existují.
Projekt Neviditelní definoval 5 klíčových doporučení, která mohou situaci systematicky zlepšit:
Poselstvím projektu Neviditelní je pomoci těmto skupinám lidí, a proto jsme poslancům předali naše doporučení s tím, jak mohou pomoci přímo oni, aby se zlepšila situace. Společnost je silná pouze do té míry, do jaké je schopna pečovat o své nejzranitelnější členy. A nikdo z nás by neměl být neviditelný.
