Bez podpory to nemusí zvládnout až polovina mladých dospělých
Praha, 11. 6. 2024 – Část života strávili v dětském domově a nyní je čeká přechod do toho samostatného. Do skupiny mladých dospělých ve věku 18–26 let, kteří dětský domov již opustili nebo je to v blízké době čeká, spadá dle analýzy projektu Neviditelní až 5 589 jedinců. Najít si vlastní bydlení, stabilní zaměstnání, vyjít s penězi. To jsou výzvy, na které mladí dospělí z dětských domovů, na rozdíl od svých vrstevníků z běžných rodin, zůstávají často sami. Šance, že osamostatnění zvládnou, je výrazně nižší, pokud nedostanou potřebnou přímou finanční, osobní a psychologickou podporu. Takové neúspěšné přechody přitom dle expertních odhadů stojí stát až 385 milionů korun ročně.
Sociální nestabilita v rodině, týrání, zanedbávání péče i sexuální zneužívání. Příběhů, s nimiž děti přichází do dětských domovů je celá řada a ve většině případů doslova berou dech. „I přestože dětský domov není ideální prostředí a nejideálnější by bylo mít milující, hezkou rodinu, tak v rámci možností byl domov nejlepší věc, která mě v životě potkala,“ říká Klárka ve videu, které vzniklo v rámci projektu Neviditelní. Ona i její sourozenci museli roky trpět zneužívání od své matky i nevlastního otce. Ani Jarek, který již dětský domov opustil, na své dětství nevzpomíná vždy zrovna s úsměvem na tváři. „Nedokázal jsem si představit, že by za tím světem, který jsem znal a který absolutně nefungoval, mohla být nějaká naděje.“ Z Klárky, Jarka i ostatních dětí, které si takový start samy nevybraly, postupně dorůstají dospělí jedinci a musí se připravit na život mimo bezpečí dětského domova.
„Skutečné příběhy tří mladých lidí, skrze něž letos odhalujeme již desátou skupinu Neviditelných, jsou jasným důkazem toho, na jak náročnou cestu se mladí lidé z dětských domovů vydávají a jak zásadní je destigmatizace a přímá podpora této skupiny. Na obojím se proto chceme skrze Neviditelné intenzivně podílet,“ uvádí Jana Austová Pikardová, manažerka projektu Neviditelní a tisková mluvčí Provident Financial, iniciátora projektu.
Finanční nestabilita a žádné zázemí. Až 5 589 mladých dospělých se mohou cítit Neviditelní
Je to právě nutnost spolehnout se primárně sám na sebe a absence pocitu mít se kam vrátit staví mladé dospělé do složité situace, s níž se bez další přímé podpory jen stěží vyrovnávají. Prvním společným problémem je nedostatek finančních prostředků. „Většina mladých dospělých, kteří opouští dětský domov, disponuje pouze jednorázovým příjmem. JJde o takzvané odchodné ve výši 15–25 tisíc korun. To je částka, z níž ve větších městech v dnešní době člověk zaplatí sotva nájem. Tito lidé, za nimiž se v podstatě nadobro zavřou dveře jediného domova, který doposud měli, tak musí prakticky okamžitě řešit, jak samostatný život zvládnou ufinancovat a ne všichni mají k tomuto úkolu dobrou výbavu v podobě finanční gramotnosti,“ vysvětluje Aleš Rod z Centra ekonomických a tržních analýz (CETA). Omezené množství finančních zdrojů mladé dospělé celkem přirozeně vedou k tomu, že se s penězi vůbec poprvé učí nakládat. I když totiž v dětských domovech probíhají školení o finanční gramotnosti, vstup do reality se od teorie velmi liší. Projevuje se to nejen neuváženým utrácením, ale třeba i nižším počtem žádostí o různé formy sociální podpory. Mladí dospělí na ně mají sice často nárok, ale administrativní náročnost spojená s vyřizováním je nad jejich síly.
Hledání zaměstnání jako zdroje obživy také výrazně ovlivňuje život v dětském domově. Děti si zpravidla vybírají studium z omezeného množství oborů, které často odráží dostupnost školy a finanční možnosti daného domova. Dle výzkumu agentury Median pro Nadaci Terezy Maxové studují děti v dětských domovech nejčastěji obory kuchař – číšník, zedník a cukrář. I odtud dle ředitelky organizace DEJME DĚTEM ŠANCI můžou pramenit problémy s následným pracovním uplatněním této skupiny. „Děti si v domovech často mohou vybírat jen z oborů, které si daná instituce může finančně dovolit. Rozhoduje dojezdová vzdálenost i další aspekty, což vede k tomu, že děti často studují obor, kterému se v budoucnu ani věnovat neplánují. To pak částečně určuje i jejich pracovní návyky a ochotu hledat brigády či zaměstnání dle toho, co ukazuje jejich výuční list. Po odchodu jsou tak nuceni začínat v podstatě od nuly, často navíc s nálepkou dítěte z ‚děcáku‘, což už tak nelehké startovací pozici moc nepřidává,“ upřesňuje Michaela Chovancová, ředitelka organizace DEJME DĚTEM ŠANCI. Také proto tato organizace již od roku 2011 finančně podporuje děti, které mají o svém studiu i budoucí kariéře jasnější a cílevědomější představy. Skrze přímou finanční podporu jim organizace umožňuje studium oboru, který je bude naplňovat.
S přípravou na samostatný život pomáhají startovací byty, je jich ale málo
Další velkou ekonomickou překážkou je otázka bydlení. Vzhledem k omezeným finančním prostředkům si mladí lidé často nemohou dovolit hradit ani společný pronájem nemluvě o vlastním bydlení. „Jedním z největších mýtů o dětech z dětských domovů je to, že se jedná hlavně o sirotky. Naprostá většina těchto dětí svou biologickou rodinu má. Ta se často začne ozývat právě ve chvíli, kdy mladý dospělý opustí brány dětského domova, přičemž dotyčnému nabízí domnělé zázemí i v podobě místa k bydlení,“ vysvětluje Chovancová a doplňuje: „Moc dobře ale víme, že původní rodina pro mladého dospělého, který se pouští do samostatného života, není schopna zajistit potřebné zázemí a stabilitu. Také proto nabízíme mladým dospělým bydlení v takzvaných sdílených startovacích bytech.“ Právě model startovacích či cvičných bytů, které ve většině případů provozují samotné dětské domovy, představuje dle analýzy projektu Neviditelní jednu z nejužitečnějších metod přípravy na odchod z pobytového zařízení. Po opuštění dětského domova ale mladí dospělí podporu v oblasti bydlení hledají už mnohem hůře. Dle analýzy by s tím kromě řady neziskových organizací, které takové částečně dotované lidem nabízí, mohl výrazněji pomoci právě veřejný sektor. „Zatímco do podpory zaměstnávání mladých dospělých po odchodu z dětských domovů se může výrazně zapojit soukromý sektor, v oblasti bydlení vidíme významný potenciál ve spolupráci s veřejným sektorem, a to hlavně s municipalitami,“ uvádí Aleš Rod a doplňuje: „Ta by v první řadě měla spočívat v nastavení zákona o sociálním bydlení, stejně tak jako ve spolupráci s obcemi, které bojují s problémem gentrifikace a vylidňování. Stát hned nemusí složitě stavět byty, které budou nejdříve za 10 let. Ta pomoc je potřeba rychle.“
Psychologická pomoc – opomíjená, podceňovaná, ale zásadní
„Na odchod z domova se těším, ale zároveň se ho děsím. Bojím se, že dopadnu jako rodiče a zkazím si celý život,“ shrnuje své pocity Klára, kterou odchod z dětského domova teprve čeká. Pocit osamocení, nízká sebedůvěra a obavy provází na přechodu do samostatného života snad každého mladého dospělého. Pedagogicko-psychologický poradce Petr Šusta proto zdůrazňuje kromě finanční podpory i nutnost psychologické péče a práce s každým jednotlivcem, který v dětském domově vyrůstá. „Většina dětí opouštějících dětský domov se potýká s poruchou attachementu, tedy narušením vztahu k dospělé, blízké osobě. S tímto traumatem se v Nadačním fondu Společné (k)roky snažíme pracovat po celou dobu, kdy jsme s dítětem v kontaktu,“ říká Šusta a doplňuje: „Následky vyrůstání v rodinném prostředí s narušenými normami i vztahy mezi dítětem a dospělým si dítě přenáší i do dospělého života.“ Kromě problémů s navazováním blízkých i intimních vztahů mají mladí dospělí zásadní problém vůbec komukoli důvěřovat. To se může negativně projevovat například ve vztahu s pomocnou organizací, zaměstnavatelem či kolegy v práci.
Neviditelnost je stojí až 173 tisíc ročně. Stát za neúspěšné přechody vydá až 385 milionů za rok
Dle zkušeností odborníků i samotných mladých dospělých se vkročení do neznámého „dospělého“ světa dá bez pomoci zvládnout jen stěží. „Mám pocit, že mým sourozencům už se pomoci nedá. Protože kdo pomoc sám nechce, tak ji nikdy nepřijme,“ konstatuje Veronika, jejíž sourozenci, s nimiž vyrůstala v dětském domově, se bohužel vydali na cestu závislostí a života ve stínu. Neúspěšný přechod do samostatného života provázený dlouhodobou nezaměstnaností a plnou závislostí na sociální podpoře státu zažije podle analýzy projektu Neviditelní až polovina těchto mladých dospělých ve věku 18–26 let, kteří opustili dětský domov. Čisté osobní náklady, které si v takových případech s sebou nese jednotlivec, dosahují až 173 tisíc korun ročně. Stát zaplatí za neúspěšné přechody z veřejných financí přibližně 269,7 – 385,3 mil. Kč ročně.
Video s příběhem mladých dospělých na odchodu z dětských domovů najdete tady:
Co pro mladé dospělé z dětských domovů může udělat stát?
| Zjednodušení komunikace Kurátoři a pracovníci OSPOD nemají dostatek času na to věnovat jednotlivcům maximální péči, což vychází i ze systémového nastavení, odměňování atd. Je nutné zjednodušit vzájemnou komunikaci a snažit se využívat více online přístupů schůzek, konzultací, které ušetří čas a peníze, ale mohou pomáhat. | |||
| Zahrnutí zkušeností z terénu i datové analýzy Věnovat úsilí důkladné datové analýze a zahrnutí odborných poznatků pracovníků z terénu, které mohou pomoci pochopit efektivitu systému a odhalit jeho slabá místa, např. důslednou analýzou ex-post (tedy sledování životní dráhy mladistvých, kteří zařízení opustili). Zároveň zahrnout do systému více edukace na bázi best-practices a worst-practices, tedy sdílení úspěšných a neúspěšných příběhů, které pomohou získat inspiraci a poučit se z chyb. | |||
| Podpora sociálního bydlení Kromě edukace, motivování a poskytování klíčového vztahu mladým dospělým je potřeba zajistit vhodné fyzické zázemí v podobě sociálního bydlení (potřeba nastavení zákona o sociálním bydlení, spolupráce s obcemi, zejména těmi, které bojují s problémem gentrifikace a vylidňování (např. balíček „BYDLI + PRACUJ U NÁS“). | |||
| Stanovení limitů sanace biologické rodiny Stát by se měl snažit biologickou rodinu sanovat a zároveň by měl stanovit limity sanace, neboť děti jsou často ponechány v patologickém prostředí biologických rodin neúměrně dlouho a do ústavních zařízení či náhradních rodin jsou často umísťovány velmi pozdě a s nevratným psychickým poškozením. | |||
| Podpora dlouhodobého pěstounství a zjednodušení adopce Je nutné klást na první místo zájem dítěte a nespoléhat na možnost sanace (opravitelnosti) každé rodiny, což se v praxi ukazuje jako nefunkční. Ze strany OSPOD je tak třeba realizovat včasné rozhodnutí ve prospěch dítěte. Pro dítě je třeba vyhledat stabilní a vhodné prostředí, proto by stát měl podporovat dlouhodobé pěstouny a zjednodušit cestu k adopci dítěte. |
